Přeskočit na obsah

    Sója, královna všech plodin

    Marek Petráček and Petr Böhm, jednatelé společnosti

    Klenot, o kterém mnozí pochybují

    Tofu je dnes již pevnou součástí potravinářského průmyslu a jeho výroba ze sójových bobů je dobře známá. Samotná sója však pro mnohé zůstává stále poněkud záhadnou plodinou. V českém prostředí, kde dominují lány obilí, kukuřice, řepky, máku či hrachu, bychom ji dokonce snadno přehlédli. Nejasnosti panují i kolem jejího správného zařazení do jídelníčku. Navíc se setkáváme s protichůdnými odbornými názory na její zdravotní přínosy. Přestože je tedy při správném zpracování a konzumaci sója skutečným pokladem mezi luštěninami, mnoho lidí její potenciál stále podceňuje. Pojďme si ji nyní blíže představit.

    Historie sóji sahá do dávné minulosti

    Sója má hluboké kořeny v asijské historii. Podle čínské tradice patřily sójové boby mezi pět posvátných plodin již za vlády císaře Šeng-Nunga, který je zmiňuje ve svém rukopise z roku 2 838 př. Kr. Někteří historici však datují její systematické pěstování čínskými zemědělci až do období kolem roku 300 př. Kr. V té době se spolu s prosem pravidelně objevovala v severočínských písemnostech jako jedna z hlavních zemědělských plodin. Postupně se její pěstování rozšířilo do jižní Číny, Koreje, jihovýchodní Asie a Japonska.

    Cesta sóji do západního světa není historicky jednoznačně zmapována. Existuje několik teorií – jedna hovoří o evropských námořnících využívajících pytle ze sójových rostlin k přepravě zboží z Číny, další připisuje její rozšíření čínským přistěhovalcům nebo evropským vědcům, které tato plodina zaujala natolik, že ji začali zkoumat. V západním světě, včetně Ameriky, byla sója zpočátku považována spíše za kuriozitu.

    Zlomový moment v historii sóji představuje Dr. John Harvey Kellogg, průkopník vegetariánství. Nejenže nahradil tradiční snídani s vejci a slaninou kukuřičnými lupínky a granolou, ale v roce 1919 publikoval významnou práci o přínosu sóji ve stravování diabetiků. Ve 20. letech již úspěšně obchodoval s prvními sójovými produkty. Ve spolupráci s dalšími průkopníky vegetariánství z církve Adventistů sedmého dne později vyvinul i další inovativní produkty, včetně sójových alternativ masa.

    Významnou roli v rozšíření sóji v Americe sehrál také Dr. A. H. Horvath, přezdívaný „Otec sóji“. Jeho vědecká práce z roku 1931 Sójová mouka jako národní pokrm a jeho úsilí o zařazení této luštěniny mezi hlavní zemědělské plodiny USA přinesly pozoruhodné výsledky – během pouhých 15 let vzrostla plocha osetá sójou více než sedmdesátinásobně.

    Poznat sóju na poli není těžké

    Sója, jak již bylo zmíněno, patří mezi luštěniny. Sójové boby dozrávají v jemně chlupatých zelených luscích, které obvykle obsahují dvě až tři kulovitá semena. Rostlina sama má křovitý vzrůst a dorůstá do výšky 30 – 60 centimetrů.

    Sklizeň sójových bobů probíhá nejčastěji ve fázi plné zralosti, anebo když jsou suché. V tomto stádiu mají žlutou barvu, u některých odrůd však mohou být i hnědé či černé. V asijských zemích je běžná také sklizeň při zhruba 75% zralosti, kdy jsou boby již plně vyvinuté, ale stále ještě zelené.

    Luskovina, která slouží jako potrava pro lidi i zvířata

    Sója si postupem času vydobyla významnou pozici především jako vynikající zdroj kvalitních rostlinných bílkovin. Na rozdíl od živočišných potravin nezatěžuje organismus cholesterolem ani nezdravými tuky. Její složení je stále předmětem intenzivního vědeckého zkoumání, zejména pokud jde o fytoestrogeny, inhibitory proteáz, sójové uhlohydráty a fytáty. Dosavadní výzkumy však potvrzují její výjimečné vlastnosti. Sója tak není jen cenným zdrojem bílkovin a olejů, ale také významných fytochemických látek s prokazatelně pozitivním vlivem na lidský organismus.

    Sója hraje klíčovou roli i v krmivářském průmyslu. Více než 80 % světové produkce směřuje právě do krmných směsí pro hospodářská zvířata.